Marek Nemeth

Jak z předcházejících kapitol už asi všichni víte, byl můj život v Mladých konzervativcích (a stále je) spojen se Středočeským klubem Mladých konzervativců. Když jsem ho před čtyřmi roky zakládal, nikdy by mě  nenapadlo, že v roce 2006 budu stále jeho předsedou. Došlo k tomu shodou mnoha okolností a náhod, které ve finále vyústily v to, že když už jsem měl možnost klub „někomu“ předat, tak dotyčný již neměl zájem o předsednictví a nebo jako v roce 2006 se klub ocitnul v životním ohrožení. V tom druhém případě jsem pak musel klub přes toto období převést a proplout mezi zrádnou Skyllou a Charybdou, tzn. všemožnými léčkami a nástrahami, které můžete v rámci MK dodnes potkat. Středočeský klub, jeho historie, jméno, kredit, současní i bývalí členové, se navždy nesmazatelně zapsali do mých vzpomínek. Můj vztah ke klubu nelze snad vůbec slovy popsat. Do Středočeského klubu jsem promítnul kousek sebe. Nechal jsem v něm za ty roky své konzervativní srdíčko, které jsem loni nabízel i zbytku organizace, a snad je to základna na které budou moci mí nástupci pokračovat. Už v minulé kapitole jsem se zmínil o špatných mezilidských vztazích, které v MK začaly rokem 2005 a gradovaly v roce 2006. To, že Středočeský klub na rozdíl od jiných klubů opravdu (a nejen virtuálně) žil, že jeho členové byli a jsou přátelé, kteří se rádi schází a možná i to, že jsme si získali respekt nejen uvnitř, ale i vně MK vyvolávalo a vyvolává u mnoha lidí dodnes negativní emoce. Veškerá ta negativní energie (dá-li se tak eufemisticky nazvat) byla svými původci směřována přímo proti mně. Jsme přesvědčen o tom, že když v roce 2006 začaly vznikat přípravné výbory nových regionálních klubů v Benešově, Příbrami, Praze – východ (všechny tyto přípravné výbory iniciovali Jiří Klindera, Michaela Kuncová a David Červenka) s lidmi, kteří nebyli nikdy členy našeho klubu, s konečným cílem zničit Středočeský klub (podobně jako se kdysi postupovalo v Praze), byla to spíše osobní msta. Výkonný výbor pak drtivou většinou tyto licence neudělil a díky tomu pravděpodobně dnes stále existuje Středočeský klub MK (a dost možná i MK). Mnohokrát jsem slyšel na svou adresu výčitku, že jsem byl více předsedou Středních Čech než 1. místopředsedou Mladých konzervativců. To, že pořádám diskusní večery pod hlavičkou Středočeských MK a  na víkendové konference jezdí převážně středočeští členové MK, prostě vadilo. Nebyl jsem totiž narozdíl od jiných předsedou klubu, jehož členy nikdo nikdy pořádně neviděl. Naši členové opravdu společensky žili, zúčastňovali se diskusí a sportovních klání. Dokázali jsme v rámci klubu oslovit za ty čtyři roky více než 120 lidí z celé České republiky. Můžu k tomu snad říci jen to, že čím více se zhoršovaly vztahy na úrovni republikových konzervativců, tím více jsem utíkal do svého „středočeského“ snu. Republikové výbory byly téměř vždy ve znamení konfrontace, politikaření, handrkování a já jsem se na ně přestával těšit a postupně jsem vůbec přestal rád chodit do Hlavní kanceláře MK. Středočeské výbory byly naproti tomu uvolněné, konstruktivnější a přátelské. Tedy až na jeden jediný výbor v letošním roce, kdy jsem byl už podruhé veřejně obviněn z kultu osobnosti naším členem, který následně vystoupil z řad Mladých konzervativců. K této epizodce se ale vrátím až kapitole věnované roku 2006. Nyní bych rád poděkoval první generaci členů Středočeských MK, kteří třebaže dnes už nejsou členy tak aktivními jako kdysi, v minulosti pro Mladé konzervativce mnohé vykonali. Chtěl bych proto těm Středočechům z „první generace“ věnovat aspoň pár řádek, protože si to určitě zaslouží. Vezmu-li přihlášky popořadě dle čísel, pak je to v prvé řadě Vojta Munzar, který pomohl klubu na prvním Kongresu 2002 a pak i na Kongresu v roce 2004, o kterém bude ještě zmínka. Díky Vojtovi jsme uhájili svou samostatnost a nezávislou politiku. Vojta byl mým prvním politickým rádcem a jsme dodnes přátelé.
Já jsem si ale vždycky myslel, že to bude Pavel Prouza, kdo mě nahradí ve funkci předsedy. Bohužel v průběhu roku 2004, kdy jsem chtěl klub poprvé předat, Pavel postupně přestával být aktivním členem.  Aleše Opatrného jsem doporučoval jako svého nástupce následující rok - 2005. Stál za ním obrovský kus práce nejen pro Střední Čechy, ale i MK obecně, a musím říci, že když letos odjel na studijní pobyt do zahraničí byla to obrovská ztráta pro náš klub. K zakládajícím členům našeho klubu patřil i tehdy šestnáctiletý Petr Dvořák z Tábora, který posléze založil vlastní regionální klub. Ten dnes nese jméno Jindřichův Hradec a bohužel jsem s jeho zástupci na rozhodujícím Kongresu v roce 2005 nenašel společnou řeč. K zakládajícím členům patřili i Honza Šimek z Příbrami a jeho přátelé z příbramského gymnázia, Roman Mareš z Kladna nebo Jiří Klindera, kterému ale bylo už věnováno prostoru víc než si zaslouží. Mezi zakládající členy patřili i Tomáš Uglaj, minulý tajemník MK, kterému bych se měl spíše omluvit za to, že jsem ho do MK přivedl vzhledem co k tomu, co musel za těch několik let vytrpět nebo i další minulý tajemník MK, Petr Čermák, který taktéž vypořádal své vztahy s MK až několik měsíců po svém odchodu z funkce. Rád bych z první generace Středočeských MK zmínil ještě právníky - Honzu Neškudlu, svého výborného kamaráda a spolužáka z práv a taky dlouholetého člena VV MK, rady a předsedu Právnického klubu,  advokáta Jakuba Drábka, mého kamaráda a našeho dlouholetého zástupce ve Smírčí komisi a Filipa Vaňka, kterému vlastně vděčíme za dnešní výborné středočesko-brněnské vztahy, protože to byl právě Filip, kdo se (ač jako předseda Právnického klubu) setkal v Brně jako první ze Středočeských konzervativců s Robertem Kotzianem, předsedou RK MK Brno a zahájil tak komunikaci mezi našimi kluby. Nemohu taktéž opomenout bratry Scheirichovi, kterým vděčíme za náš dnešní web, především pak Danielovi, vítězi několika programátorských soutěží. V neposlední řadě bych rád poděkoval Michalovi Beníkovi, taktéž našemu zástupci ve VV a předsedovi obnoveného Zahraničního klubu, Jakubu Hodinářovi, který spolupřipravil konferenci „55 let od Vítězného února“  a především pak Honzovi Štíbrovi, pod jehož vedením opět oživil svou práci Ekonomický klub na VŠE a který stál i za mnoha mediálně úspěšnými projekty (petice proti deficitu státního rozpočtu, celodenní konference v PWC aj.). Honza byl navíc neporazitelným (a snad ani nikdy neporaženým) hráčem na všech squashových turnajích, které jsme díky němu uspořádali v Brandýse a v Mladé Boleslavi, čímž nás ostatní vždy motivoval jen k těm nejlepším výkonům. Nezapomenutelnou vzpomínkou pak pro mě byl fotbalový turnaj v Praze, kde byl Honza Štíbr brankářem Brandýsa a kdy jsem Honzovi vstřelil 2 góly v dresu Kladna. Tehdy ale hrál v dresu Brandýse ještě Pavel Prouza, který nám sám nastřílel asi dalších pět gólů, a tak sekce Kladno sekci Brandýs opět ani na tomto turnaji neporazila.
Tak to bylo pár slov o tzv. první generaci Středočeských Mladých konzervativců. V průběhu roku 2004 postupně přicházela generace druhá, která v klubu působí dodnes a o které budu vyprávět zase až v dalších pokračováních.