Dne 19. října 2003 se konal II. sněm Středočeského klubu v paláci KOKOS na náměstí Sítná na Kladně. Bylo to poprvé a naposledy, kdy jsem se rozhodl svolat Středočeský sněm mimo Prahu. Doprava na Kladno byla pro mnoho členů klubu složitá - přestupovat v Praze na další autobus na Kladno mnoho zájemců o Sněm odradilo, a tak byla účast celkem pouhých 32 členů, oproti potvrzeným 40. Sice jsem byl již zvyklý, že na poslední chvíli spousta členů i přes slib nakonec stejně nemusí přijet, ale toto mě hodně mrzelo. Stoprocentní účast měla tehdy Příbram pod vedením Honzy Šimka, který se ale rozhodl již nekandidovat, stejně jako Vojta Munzar. Na předsedu jsem tak kandidoval já (se ziskem 31 z 32 hlasů), na 1. místopředsedu Pavel Prouza a na řadové místopředsedy Martin Kopernický z Kladna a Jiří Klindera z Benešova. První dva byli naprosto bez problémů zvoleni. Zvolení Jirky Klindery ale bylo velmi problematické, protože volební komise přepočítávala dvakrát v jeho případě hlasy a podle jejího verdiktu prošel o jeden jediný hlas. Podle pražských hostů, kteří slyšeli v sále volební výsledek, však Klindera zvolen nebyl. Šlo totiž o to, jak posoudit bílé lístky, lístky s přeškrtnutým jménem apod. Verdikt volební komise však zněl: Jiří Klindera o jeden hlas těsně zvolen místopředsedou klubu. Na to J. Klindera reagoval  nestandartním veřejným vystoupením, že nevěděl, kolik má ve Středních Čechách nepřátel a naznačoval přítomným, že když ho v klubu nechtějí, tak přestoupí do RK MK Praha. Přítomní zástupci pražského klubu to kvitovali boužlivým aplausem, protože, i když si to Jirka nepřipouštěl nebo připustit nechtěl, tak jej neustále zeměšňovali a měli z něj legraci. Jiří Klindera, ač jsem ho uznával jako pracovitého člena, si nikdy nezískal srdce členské základny Středočeského klubu. Mrzí mě dodnes, že jsem se ho veřejně zastal a podpořil ho v momentě, kdy se volili delegáti na klíčový Kongres v roce 2005 (tj. Kongres, kdy jsem kandidoval na předsedu) a spousta členů klubu mu vyjadřovala nedůvěru s jasným argumentem že nás zradí, přesto jsem veřil, že bude s námi. Inu opět jsem se v něčem poučil do života. Sněm Středočeského klubu byl vedle těchto voleb zajímavý i tím, že na něj přijelo mnoho zástupců regionálních klubů - již jsem jmenoval pražské členy - Daniela Kotulu, Martina Ervu nebo Michala Jelínka, vedle nich i přijel Robert Kotzian z Brna, Zdeněk Cvejn z Hradce Králové nebo Petr Dvořák z Tábora. Za ODS vytoupil náměstekm primátora města Kladna pan Antonín Kajgr.
Kongres v roce 2003 se odehrával poprvé v Národním domě na Smíchově. Hlavní náplní měla být změna Stanov - přechod na tzv. trojstupňovou strukturu (republika-kraj-okres), která byla výtvorem Komise pro změnu Stanov pod vedením Honzy Kubizňáka. Trojstupňová struktura měla být jakýmsi řešením ex post situace, kdy v Praze již existují malé kluby na úrovni městských částí a jeden velký - celopražský. Obecně byla odůvodňována rozrůstáním organizace i na okresní úroveň. Pravým důvodem ale bylo to, že zejména v Praze bylo mnoho zájemců, kteří toužili být něčeho předsedou, ale v tradiční politické soutěži založené na souboji myšlenek, rétorice a argumentaci se tito záměrně lidé vyhýbali. Zkrátka bylo samozřejmě jednodušší zakládat  nesystémově nové kluby, než se prosadit uvnitř již existujícího klubu. Trojstupňová struktura narazila na kritiku v Brně a v Plzni a po tom, co jsme v Komisi vytvořili, i na kritiku ve Středních Čechách. Velmi ironicky vystoupil proti tomuto návrhu Karel Paleček (Plzeň), jehož projev si dodnes pamatuji, kdy prohlásil, že oblastní sdružení ODS Plzeň má 500 členů (přibližně jako MK) a že trojstupňovou strukturu považuje za tak geniální nápad, že jej ihned navrhne zavést i pro ODS v Plzni. Hlasování skončilo paradoxně - při otázce, zda trojstupňová struktura ano či ne skončilo hlasování 87-87-13, takže nebyla schválena a jsem za to musím říci rád, protože jinak by ten Kongres tvral možná až dodnes. Trojstupňová struktura tak měla vyřešit problém, který vzniknul čistě z politických důvodů a nikoliv z důvodů institucionálních či funkcionálních. Kromě této diskuse jsem na sebe ještě upozornil krátkou výměnou názorů před plénem s předsedou Smírčí komise Hynkem Bromem, kdy jsem poukázal na dle mého názoru, naprosto nesmyslné rozhodnutí Smírčí komise ve věci Právnického klubu (viz. minulá kapitola). Ohromně zarážející však bylo, že ke zprávě předsedy téměř NIKDO nevystoupil a ani neměl připomínky. Oproti předcházejícímu Kongresu tak tato pasáž byla velmi nudná. Důvod byl prostý - mnoho přítomných se něchtělo odstřelit svým ostrým vystoupením hned na začátku a takticky vyčkávali.
A tak přišly personální volby - volba předsedy MK - jediný kandidát, Petr Sokol, zvolen. Sice o dost méně hlasů než minule, ale zvolen. Když si zpětně vybavuji tento Kongres, myslím, že právě v roce 2003 měl Petr MK předat dál někomu jinému (upozorňuji, že tím nemyslím sebe). Od tohoto Kongresu Petr přestal mít postupně na MK čas a možná i chuť a jeho předsednictvím začala organizace velmi trpět, což se projevilo už na následujícím Kongresu. Už v roce 2003 spousta Středočechů odmítla pro Petra Sokola hlasovat. Zkrátka dnes si zpětně myslím, že kdyby tehdy  Petr odešel, tak by odešel všemi uznávaný předseda za potlesku a fanfár jako onehdy David Rýc. Volba 1. místopředsedy pak byla také jednoznačná. Zvolen byl drtivou většinou bez protikandidáta Michal Šabatka, ač právě o jeho nezvolení se často spekulovalo. Boj se odehrál o posty místopředsedů - nakonec jsem byl zvolen já, Věra Novotná (Olomouc - ve svém projevu slíbila více úsměvů do MK), Vladimír Hirt (Plzeň) , Robert Kotzian (Brno) a Tomáš Jirsa (Praha). Těsně nezvolen, asi o 7 hlasů za Tomášem Jirsou skončil Daniel Kotula a pak Lukáš Kovanda. Vše nezvykle zvoleno již v prvním kole. Pražský regionální klub totiž nominoval 3 kandidáty: Daniela Kotulu, Lukáše Kovandu a David Rýc, za klub Zdravého rozumu i Tomáše Jirsu. Čtvrtým kandidátem z Prahy na Kongresu byl pak Jan Kubizňák. Původně vyjednával se mnou Daniel Kotula o své podpoře pro pouze sebe, ale později podmiňoval moji podporu na post místopředsedy tím, že Střední Čechy podpoří i Lukáše Kovandu. Vrcholem tohoto vyjednávání pak byla sms poslaná v pátek večer Pavlu Prouzovi, 1. místopředsedovi našeho klubu, že pokud chceme podporu Prahy, ať podpoříme oba dva její oficiální kandidáty - tedy L. Kovandu i D. Kotulu. To byl vrchol, který nám s definitivní platností otevřel hledí. Daniel vsadil na spojenectví s Plzní, ale společné hlasy zkrátka nestačily. V hlasování byl navíc obrovský chaos a dá se říci, že ve finále stejně nikdo nemůže rozkrýt jak kdo konkrétně hlasoval, protože spousta členů se necítila být vázána diketivami svých klubů a hlasovali dle svého svědomí a přesvědčení, což je vlastně ta nejlepší a nejsprávnější možná volba, jaká jen může být.
Malou kuriozitou předkongresové noci v roce 2003 bylo to, že jsme společně s Pavlem Prouzou noc před Kongresem  vymalovali v MK svou novou kancelář pro Středočeský klub, kterou nám pak ale posléze VV MK v lednu odebral z užívání. Tím samozřejmě nechci říci že jsme společně s dalšími kluby nejednali nebo se neradili na dalším postupu, to v žádném případě. Každopádně ale byla atmosféra páteční noci uvolněnější než v roce 2002, a tak se tento proběhlý Kongres zapsal do dějin MK jako ten nejmírumilovnější.